Můj vztah k britským supernovám COLDPLAY je poměrně dlouhý a indiferentní. Ačkoli jsem si každé jejich album poslechl s chutí, tak navzdory několika písním mě tahle kapela vždy míjela jako nablýskaný rychlík do neony nasvícených měst, jejichž zář mě zanechává chladným. Aktuální řadovka „Viva La Vida Or Death And All His Friends“ už svým pilotním singlem „Violet Hill“ ale naznačovala, že kapela samotná už je trochu unavená pověstí rozněžnělých lyrických poetů a tesklivých hitmakerů a ráda by přehodila výhybku a prozkoumala krapet odlišné hudební končiny...

Jakkoli může novinka v některých momentech mile překvapit větší odvahou, menší linearitou kompozic a příjemně jinakou atmosférou, v jádru jsou to stále ti uplakaní angličtí hoši, kteří brnkají na jemnou strunu klavíru a vysoko posazeného vokálu, kteréžto elementy ve spojení s nevýbojnou instrumentací vytváří aranžérsky bohaté a propracované plochy. Plochy příjemné, zvukově vymazlené, ale v důsledku uplývavé a posluchačsky nenáročné až na samou hranici nevkusu. Pokud si ale odmyslím vlezlejší položky jako např. „Strawberry Swing“, z „Viva La Vida“ nově vyzařuje jakási radostně hravá atmosféra – koncepčně pojaté texty, skladby skryté ve skladbách (a tím pádem větší členitost), výtečný cit pro melodie a sem tam i opatrné přitvrzení a patrná snaha nejít posluchači na ruku za každou cenu.

Jistě, dostává se nám všeho, za co COLDPLAY nenávidíme / milujeme, ale narozdíl od předchozích desek se „Vida La Vida“ dá poslouchat i jinak než jako příjemně nazvučená kulisa. Velmi příjemně překvapila rytmikou a frázováním zvýrazněná „Lost!“, kytarami přibroušená „Violet Hill“ i klasicistně smyčci rozhoupaná „Viva La Vida“, ale vlastně s výjimkou několika málo pasáží se mi celá deska jeví jako vyvážený, promyšlený a fungující celek. Tak nějak se vytratil ten všudypřítomný lepkavý cukrkandl, který z povzdálí příjemně ukolíbával, zblízka však uměl pořádně zalézat dráždit sklovinu. Oč je nové CD méně sladké, o to více je dotaženější a dospělejší.